O nás

Pavel Šuba je český novinář a publicista, editor Českého rozhlasu Radiožurnál.

Narodil se v Olomouci, žije v Kladně. Dvě dekády působil jako televizní reportér se specializací na českou armádu (Afghánistán, Irák, Bosna, Kuvajt, Kosovo). Miluje cestování v poušti (Libye, Sýrie, Jordánsko, Tunisko a nejčastěji Maroko). Jako prvotinu napsal netradiční pocitopis o hledání Malého prince v poušti i v sobě Uštknuti Saharou (2017, Arcaro).

Část roku tráví tábořením v jesenických lesích a snahou pochopit historii této oblasti. Dovedlo ho to až k napsání románu Klíč k Morgenlandu (2022, Zeď). O pátrání po minulosti zaniklé osady natočil také rozhlasový dokument Morgenland. V roce 2020 za něj obdržel Česko-německou novinářskou cenu.

O tři roky později vydal samonákladem knihu Na sudetských horách se nezpívá, což je sarkastický průvodce Bruntálem a zároveň příběh hladového pochodu z Krnova do Králík v červnu 1945. Tato kniha se dostala do finále Mezinárodní ceny Šumava litera za významný přínos pro česko-německo-rakouskou spolupráci.

Zatím poslední knihou je Fárplán Krnov, která vyšla již pod hlavičkou Knihy Altvater.

Rozhovor pro Heimatkreis Jägerndorf

Můžete se krátce představit?

Jmenuju se Pavel Šuba a pracuju v Praze jako editor v Českém rozhlase. Dřív jsem byl televizní reportér se zaměřením na armádu a válečné konflikty. Část roku trávím už od dětství v Jeseníkách, v okolí Malé Morávky, protože jsem se do zdejší krásné a přitom drsné krajiny zamiloval. Vždy mě fascinoval génius loci toho místa. A s věkem jsem stále více narážel na stopy původního obyvatelstva – zarostlé ruiny domů, neudržované hřbitovy, zašlé německé nápisy. Puzení pochopit, co se stalo, mě dovedlo až k pátrání po příběhu zaniklé osady Morgenland. Výsledkem byl rozhlasový dokument a následně román Klíč k Morgenlandu. Totálně mě to pohltilo.

Nyní pracujete na nové knize. Co je to za projekt?

Nese název Fárplán Krnov s podtitulem nepraktický průvodce městem a svědomím. Kladu si provokativní řečnickou otázku: Kdy má ještě smysl říkat pravdu? A snažím se co nejplastičtěji popsat, jak se obyčejní lidé vyrovnávají s tím, že jejich životy strhla povodeň světových událostí, které jednotlivec nemůže ovlivnit, jen v nich nějak plavat, nebo se utopit. Fascinuje mě také brutální výměna obyvatelstva za velmi krátkou dobu a vznik jakéhosi "Babylonu". Kniha navazuje na předchozí příběh Na sudetských horách se nezpívá, který je o hladovém pochodu z Krnova do Králík. Vydání knihy podpořil Česko-německý fond budoucnosti.

Kolik fikce je ve vašich textech?

Příběh Josefa Böhmishe, který se chystá na setkání s Annou Marií, kterou naposledy viděl před 80 lety při divokém vyhnání, je samozřejmě smyšlený. Snažím se ho ale vyprávět ve skutečných kulisách, popisuji reálné události té doby. Kniha je jakýsi imaginární bedekr, ovšem města, které už vypadá úplně jinak. Není to vlastně průvodce současným Krnovem, ale spíš historickým Jägerndorfem. Jít dnešními ulicemi a číst v nich zmizelou minulost. Tyto dvě roviny – minulost a současnost, se snažím místopisně porovnávat. Hledat nejen hmatatelné důkazy o přítomnosti bývalých německých obyvatel, ale vciťovat se také do jejich dilemat a traumat té doby.

Proč bylo nutné napsat další knihu na toto téma?

Protože pamětníků té doby každý rok rapidně ubývá. Chci jejich příběhy ještě na poslední chvíli pochopit zaznamenat. Jejich pocity, emoce, pohnutky. Historická fakta v učebnicích a kronikách zůstanou zaznamenána stroze, omezují se na data a události. Jenže celou tu dobu žili skuteční lidé. Češi, Němci, Židé. Chci o nich vyprávět.

Konzultoval jste to téma i s historiky? Bylo to tentokrát jiné, než vaše poslední kniha?

S historiky komunikuji a konzultuji pokaždé. Nechci se dopustit nějakých fatálních faktických chyb. Taktéž se pokaždé snažím o co nejhlubší rešerše v kronikách, univerzitních pracích, dostupné literatuře a historických článcích.

Téma je těžké. Byl to nápor na psychiku?

Některé příběhy jsou skutečně silné, kruté. Zejména ty, které se týkají dětí. Tentokrát mě asi nejvíc zasáhl příběh německé holčičky, která předala v Jägerndofu Hitlerovi kytici. Po válce ji pak za to údajně zavraždili. Nevinné dítě. A shodou náhod mi jeden sběratel poslal fotografii té holčičky s Hitlerem. To mě opravdu dostalo. Ta představa je děsivá. Stejně strašné bylo rekonstruovat příběh transportu XXI/1 z Jesenicka do Terezína. A také osudy Židů, kteří holocaust přežili, po válce se domů do Krnova vrátili a už mu nerozuměli, protože tam bydleli jiní sousedé.

Jako autor asi nebudete vědět, kdo si vaše knihy kupuje. Tušíte, pro koho píšete?

S některými svými čtenáři se setkávám v rámci autorských čtení po celých Jeseníkách. Zvou mě do regionálních knihoven, kde spolu o tom mluvíme. Jsou mezi nimi první novoosídlenci pohraničí, pamětníci, jejich potomci, ale i ti, kteří se teprve nedávno na Jesenicko přistěhovali. Mladí i staří. Zajímají se o historii místa, kde žijí. Někteří mají snahu porozumět minulosti. Nejen příčinám, ale i následkům. Vyrovnat se s tím, že bydlí "v domě po Němcích". Někteří čtenáři mi také po přečtení knihy posílají svoje vlastní vzpomínky.

Vaše knihy vycházejí v češtině. Přemýšlel jste o překladu do němčiny?

Tím, že si knihy vydávám samonákladem, bylo by to pro mne složité a finančně nákladné s nejistým výsledkem. Neznám německý knižní trh, ani čtenářský zájem, neorientuji se v tom. Kdyby se našel německý nakladatel, kterého by to zajímalo, byl bych samozřejmě rád.

Němečtí čtenáři by mohli přeložit digitální verzi pomocí AI. Bude text dostupný také v této podobě?

V České republice trh s e-knihami není příliš zajímavý. Navíc se obávám, že ve svých textech pracuji s idiomy a jazykovými hříčkami, které jsou v mnoha případech do němčiny nepřeložitelné, nebo by ztrácely význam.

Kde bude kniha k mání?

Kniha bude v říjnu k dispozici v českých knihkupectvích, v knihovnách a také samozřejmě na mém autorském e-shopu www.knihyaltvater.cz