Na sudetských horách se nezpívá

Bomba! Za jedno sobotní odpoledne, víceméně jedním dechem, přečteno. Velmi čtivá knížka, má to spád, má to vtip, je napsaná velmi poutavě na pozadí velmi smutných událostí... Na začátku mi pořád cukaly koutky, ale konec... jak jste se setkal s těmi lidmi... na tom místě... úplně mě mrazilo. Bylo to najednou celé strašně opravdové. Také jsem se na chvíli ocitla ve svém dětství, kdy jsme jezdívali za tetou a strejdou do Bruntálu. Bydleli v Uhlířské ulici, za panelákem na dohled Praděd, u rybníka jsme byly se ségrou jako doma... Jako bych se tam najednou zase ocitla. Díky moc za silný historický exkurz i za možnost vrátit se aspoň na chvíli do bezstarostného dětství. (L.P.)

Po téhle knížce jsem v knihkupectví sáhla jen kvůli názvu a krátkému úryvku na přebalu knihy. Bruntál, Krnov, Jeseníky, Králiky. "Můj rodný kraj. Kraj mýho dětství. To může být fajn letní čtení," blesklo mi při nákupu hlavou. Začátek knihy. Hlavní hrdina půl Čech, půl Němec, jméno Josef Böhmisch. Takový trochu cimrmanovský žertík. "Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech." (Dobytí severního pólu) Moje očekávání letního čtiva tedy na začátku bylo podtrženo. Ovšem ne na dlouho. Do Böhmische jsem se totálně zamilovala. Děda, ročník 1928, morous a já se do něj zamilovala jak puberťačka. A Zuzaně jsem strašně záviděla, že ho zná. (Jop, já vím, že jsou vymyšlení, klid, nezbláznila jsem se.) Celej příběh zasazený do kulis Jeseníků, který důvěrně znám. Každý obraz podkreslený mými vlastními vzpomínkami. Nikdo moc nechápe, proč miluju Jeseníky. Pro jejich tvrdost. Nehostinnost. Pro jejich krutou minulost. A syrovou krásu. A to všechno v knížce bylo. A ještě mnohem víc. Osud Němců /Čechoněmců, o kterém jsem měla jen učebnicové znalosti. Díky téhle knížce to najednou byla vlastně prožitá zkušenost. Krátké kapitoly, rychlý tok děje, žádné zbytečné opisy a velmi propracovaný příběh. Postavený na pravdivých událostech a fakt dobré znalosti regionu. Kvůli tomuhle jsem dokázala autorovi odpustit i ten téměř hollywoodský závěr i trošku přeplácanou grafickou sazbu knihy. Druhou půlku knihy jsem dočetla prakticky za dnešní jedno odpoledne a brečela jak malý dítě. Děkuju za to. Díky té knize jsem zase o kus poznala svůj vlastní rodný kraj. A vám to doporučuju úplně všem! A já jdu hledat svého Böhmische speriamo che non caghi!

#deníkjednýzrzky #ostravačkasjesenickýmsrdcem #pojďmečíst #sudety!

Klíč k Morgenlandu bojuje proti té strašné době a bolesti láskou. Starej Böhmisch se s tím snaží vyrovnat humorem. Ale ať se snaží sebevíc, všechny ty hrůzy tam někde pořád někde jsou. Rána, co se nikdy nezahojí, jizva, která navždy zůstane. Smála jsem se hodně, plakala jsem trochu. Ta lavička musí být strašně pevná a silná. Tak pevná, aby unesla tu tíhu všech Böhmischů světa. Je tu totiž pro ně všechny. Aby si chvíli sedli a věděli, že v tom nejsou sami. A já mám obrovsokou chuť a touhu tam jít a doufat, že tam bude sedět. Skvotovat svůj bananabout. Ta lavička tam musí být nejen pro něj, ale pro nás všechny. Abychom mu pomohli zapomenout, ale přitom nikdy nezapomněli. Díky za to! lenka8250

Na sudetských horách se nezpívá se četlo příjemně a rychle. Ocení zejména Bruntaláci nebo ti, co znají zdejší reálie. (Z.M.)

Jednoznačně inovativní přístup k tématu odsunu sudetských Němců. Pokud nepatříte k těm, co si potrpí na strohý popis událostí a přepis výpovědí očitých svědků, určitě doporučuju si knížku přečíst. Hlavní postava - Josef Böhmisch - vám povypráví, jak to jako tehdy šestiletý kluk viděl on. Pravda, pokud si na to počkáte! Tenhle svérázný stařík je totiž plný historek (pozor, prokládá je přirovnáními, metaforami a pořekadly snad ve dvaceti jazycích!) a nedokáže ovládnout nutkání je sdělit redaktorce Zuzaně. Ta za ním byla vyslaná, aby vysvětlil, proč nechce dopustit odstranění staré oprýskané lavičky u rybníka na okraji bruntálského sídliště. S ubývajícími stranami a kapitolami se přistihnete, jak jeho vyprávění přicházíte na chuť, a vlastně nevíte, jestli se víc těšíte na dokončení jeho příběhu nebo na to, co z dědka zase vypadne za perlu. Kdo máte smysl pro humor, chcete se dozvědět o málo popsaném listě naší historie a snesete i dávku romantiky a poetična, čtěte! V doslovu si přijdou na své i ti, co si potrpí na osobní výpovědi svědků - hodně emotivní zážitek na závěr (ale kdo četl předchozí knihu Pavla Šuby Klíč k Morgenlandu, není překvapen). zuzanana

Zhltla jsem to, blbě by se mi od toho odcházelo. Gratuluju k příběhu, co zůstane v hlavě. (G.L.)

Po dlouhé době jsem přečetla knížku tzv. jedním dechem a užila si v ní legraci, ale i mrazení v zádech. Zesílené emoce, kromě té pro nás "nepamětníky" těžko představitelné události způsobilo určitě také to, že jsem se 20 let v práci koukala z okna na Kobylí rybník a v prosinci mě odtud odvážela záchranka do krnovské nemocnice, kam jsem se již nikdy nechtěla po zkušenosti z roku 1984 dostat. Takže mi chvílemi připadalo, že jsem účastníkem vašeho příběhu... (J.H.)